I přes obehranost a propranost je téma zázraku života stále populární. Možná jsem málo četl, možná příliš rychle, snad mi něco uniklo. Zázrak prožitý osobně jednoznačně ukazuje, že čtením o něm jsem nenahlédl ani procento z toho, co mi dokázal předat novorozenec za pár vteřin bez jediného slova.
Těšili jsme se jeden na druhého devět měsíců. Začalo to podivně. V noci se mi zdál sen. Byl jsem kdesi, kde neexistují těla. Proti mě stálo (nebo se tetelilo, nebo tak nějak) ohromující mračno myšlenek, bytostí, osobností, duší. Neměl jsem takový sen poprvé, ale tentokrát byl delší. Z davu se cosi vydalo na cestu směrem ke mě a Radce, kterou jsem náhle cítil blízko. Druhý den mi žena se slzami ukázala tenký papírek s dvěma modrými proužky.
To cosi teď cítím každý den. Pocity ze sna se velmi podobají těm, kterými slzím, když na mě naše nemluvňátko valí oči. Slova zatím jenom poslouchá, ale myšlenek, emocí a autority má mnohonásobně víc, než celý zbytek rodiny. A narozdíl od nás umí všechno perfektně podprahově předávat. Nevinně si při tom brouká, vzlyká, pátrá očima po
zdrojích světla a tak vůbec, jak už to miminka dělají.
Robátko naše. Člověk by nevěřil, jak rychle mu do srdce potomek přibyde. Ani při těch nejrychlejších zamilováních nepodlehne srdce dřív jak za 24 hodin. Při těch ostatních trvá i měsíce, než se najde správná konstelace citů a mantinelů. Děti na mantinely nehrají a svou část srdce, kterou bezdětní sotvakdy poznají, obsadí během pár vteřin.
Zdraví a starostlivost. Moje nově objevená dětská část srdce má zvláštní vlastnost. Svírá se při předtuchách možných nebezpečí a navíc se svírá v rytmických intervalech, asi abych si zvykl.
v příštím díle:
dny ticha a dny neklidu, tlukot matčina srdce, otcova první a druhá kolej
