Ještě jednou si budovu přeměřil naoko prázdnýma očima a vešel skleněnými dveřmi dovnitř. Při každém průchodu turniketem se cítil poníženě, připadalo mu, že jediné, co tu chybí je rentgen a rektální prohlídky.
Z hloučků podivných lidí u výtahů se mu někdy udělalo tak špatně, že své prokouřené plíce a nohy donutil zdolat 8 pater za cenu, že nebude muset poslouchat jejich rozhovory o počasí a neschopnosti anonymních kolegů. Anonymní kolegové, tak by se mohl jmenovat spolek, který by pro sobě podobné vyhořelé zaměstnance mohl založit.
V ranním šeru bylo v okolí jeho pracovního místa několik desítek minut ticha a tak si sluchátka nasazoval až s úderem půl deváté, kdy se debaty o důležitých problémech, o nejlepším autě, parfému, jídle rozhořely naplno.Čí je vina, a jak předejít dalším výskytům problémů, jejichž složitost ze své podstaty vylučovala prevenci, tyto debaty mu bez zvuku s hudebním doprovodem připadaly celkem komické a nakonec se i docela bavil.
„Martine!“, volal marně šéf, protože jeho slova sluchátka filtrovala a openspace nikomu neumožňuje očima při práci sledovat cokoliv jiného než telefon, klávesnici, myš a displej před sebou. Přišel tedy blíž a zaklepal mu na rameno.
„Martine,“, pokračoval když už sluchátka bezmocně ležela na stole, „ty sis přenastavoval židli?“, dokončil manažer otázku.
„Co prosím?“, nechápal Martin.
„Neříkej mi, že nevíš o politice dodržování jednotné ergonomie na pracovišti.“, přecházel šéf do útoku.
„No, asi mi to uniklo. Co s tím můžu udělat?“, snažil se vyjít vstříc Martin.
„Uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby někdo šel okolo, všiml si Tvé ledabylé svévole a zeptal se mě, jestli jsem to schválil? To by nebyl jen Tvůj problém, ale problém celého oddělení. HQ na této politice dost bazíruje a víš, že může jít okolo kdokoliv, kdo nemá na práci nic jiného, než vyplňovat do korporace reporty, jak perfektně tu politiku jednotné ergonomie dodržujeme.“, shrnoval šéf své obavy a nevypadal, že by jeho výchovný monolog byl u konce.
„A můžu s tím něco dělat?“, ptal se znova vytrvale Martin.
„Doporučoval bych Ti vrátit židli do původní polohy, ale jestli se někdo bude ptát, počítej s tím, že za své chování poneseš plnou zodpovědnost!“, uzavřel šéf debatu a vrátil se ke svému stolu, kam si hned zavolal dalšího provinilce.
Martin si znova nasadil sluchátka, ale to už zvonil telefon.
„Dobrý den, odkázali mě na Vás na pohledávkách, prý rozumíte marketingovým materiálům, jak velké mají být nápisy na venkovních billboardech?“, skočila osoba na druhé straně rovnou do problému.
„Záleží, o jaký billboard jde.“, volil prošlapanou neutrální únikovou cestu.
„No v podstatě jde o to, že jeden billboard nám kdosi poškodil a my bychom ho potřebovali opravit, víte?“, měnila osoba krycí téma za první nereálný požadavek.
„Voláte tedy kvůli poškozenému billboardu?“, pokračoval v úhybných manévrech Martin a byl zvědavý, co vlastně ta paní na druhé straně chce.
„Ne, máme tu proces, ve kterém jste uvedený jako zodpovědná osoba za odolnost billboardů.“, odkryla kolegyně karty.
„Ze kdy ten dokument je, já už billboardy skoro dva roky nedělám, víte.“, odpálil Martin nastraženou past.
„Ehhh, aha, takže, …., a nevíte, kdo to dělá teď?“, klouzala kolegyně po tenkém ledě.
„Vím, že to předávali nějaké firmě, ale jak je to teď, to vážně netuším. Promiňte, mám na druhé lince hovor, potřebovala jste ještě něco?“, zeptal se Martin a věděl, že nepotřebovala.
Hodiny na počítači ukazovaly teprve 10. Věděl, že tou dobou mu formuláře o poškození billboardů jdou nejrychleji od ruky.