Můj komentář:
Nuže paní si slušně hraje s jazykem, ale používá jaksi knižní angličtinu ze státního gymnasia. Alespoň v této básni na mě její hrátky s obrazy působí mírně prvoplánově; inzitně.
Nemám nic proti londýnské poezii, ale tuhle ukázku bych snad ani nikomu nedoporučil. Věřím, že mezi originálem a překladem mnoho nepřesností nenajdete, zatímco robotův překlad je jaksi nesrozumitelný, ne-li přímo významově posunutý.
„přesně jak matka, když se jí všechny slova potentočkujou.“
Překlad Google
GHOST ORCHIDEJ
Úrovni očí se jí modro-bílou tvář,
I pád do zeleného krku ve středu,
dolů hedvábí chodby do tiché oddělení
kde jsem zpátky u lůžka matky.
Šeptá mi přes zavřené rty
textura Ghost orchidejí.
Jejího posledního dechu
driftuje ven do chladného vzduchu bažin
z noční Fakahatchee
upozorňuje vlající hieroglyfy
svolat Velká sfinga můra –
, který se objevil jako bůh
vznášející se v přední části květu,
jeho křídla bouřlivým vrčení.
On uncoils jeho šest-palec jazyk.
Je oblouky se zpomalený, pak šipky
do Ghost je dlouhý úzký nectary –
jako kdyby moje matka je mají všechny její slova odsát.
Přízrak orchideje (můj překlad)
V očním kontaktu s jejím modrobílou tváří
padám do zeleného hrdla v centru
klesající hedvábné chodby do tichécho zákoutí
ejhle a jsem zpátky u mateřského lůna.
Šeptají přes rty sevřené
ornamenty .přízračných orchidejí
Její poslední dech
klouže ven do chladného ovzduší bažin
z noční Fakahatchee
maluje křivolaké hieroglyfy
vyvolává Velkou matku sphinx.
v podobě boha
komíhajícího se se na okvětním lístku,
jeho křídla zuřivě víří.
Hier kommt es; jeho šestipalcový jazyk.
nejprv pomalu krouží kolem,
pak se zabodne hrotem do dlouhé úzké blizny Přízraku
přesně jak matka, když se jí všechny slova potentočkujou.
Originál
THE GHOST ORCHID
Eye level with her blue-white face,
I fall into the green throat at the centre,
down silk corridors to a hushed ward
where I’m back at Mother’s bedside.
She whispers to me through closed lips
the texture of ghost orchids.
Her last breath
drifts out into the cool swamp air
of the Fakahatchee night
draws billowing hieroglyphs
to summon the great sphinx moth –
who appeared like a god
hovering in front of the bloom,
his wings a thunderous whirr.
He uncoils his six-inch tongue.
It arches out slow-motion, then darts
into the ghost’s long narrow nectary –
as if my mother is having all her words sucked out.