Dny ticha
Zkušeností s telepatií jsem v životě neměl mnoho. První je matná vzpomínka na uplakaný monolog s bohem po smrti babičky a obsahuje jen rozmazaný náznak odpovědí shůry.
Paměť ze střední školy už je přesnější. Krátké cizí myšlenky, pronášené cizím, ale jaksi univerzálně vlastním hlasem přímo v mé hlavě. Převážně šlo o otázky víry. Na jejich vrcholu byla výzva k sázce. Vsadil jsem a vyhrál. Následovala vyprávění o duchovních barikádách mezi černou a bílou, o nutnosti přihlásit se k bílé skrze křest a tak podobně. Podlehl jsem, začal navštěvovat faráře a připravovat se na křest, jenže církev ho vyloučila ze svých řad a nového jsem si hledat nechtěl.
Další telepatická zkušenost je asi nejvíc crazy. Můj bratr má hada. A jako kočka předením a pes vrtěním ocasu dávají najevo svou náladu, had komunikuje jednoduše napřímo, myšlenkami. Možná proto jsem zatím neměl odvahu jít na výstavu plazů.
A jak si povídá takové nemluvně?
Krom pláče a vrtění ovládá ještě další způsoby sebevyjádření. V srdci i mozku rodiče má škvrně od narození svá místa a záhadným způsobem je stimuluje. V některých chvílích jsou to jen kradmé pocity zodpovědnosti, respektive existenční závislosti caparta na dospělých. Jindy upřeným pohledem vyvolává myšlenky na veškeré předky a potomky, na vnitřní klid způsobený koloběhem života a tak vůbec. Tohle empatické povídání nepovídání se vyznačuje tím, že probíhá sice jen v přímém kontantu s děťátkem, ale není nijak závislé na pláči, pitvoření, šklebení, nebo pohledu z očí do očí. Jednoduše se odehrává nezávisle na starostech všedního světa.
Tatínkova první kolej
Maminka i miminko tvoří vesmír, nad kterým tatínkovi nezbývá než žasnout. Otcův nově získaný a těžce návykový vnitřní klid je náhle nepostradatelný a hodí se doslova v každé situaci. Sice je trochu načichlý opravdovou zkostnatělou, nepunkovou dospělostí a estrogenem, ale s tím se nedá nic dělat. Tam venku existuje také hromada důležitostí, ale asi žádná není tak kritická pro zachování vnitřního klidu, jako hladké fungování vesmíru miminko – maminka.
Výjimečnost živitele rodiny je vidět jen jeho očima. Žena a dcera jsou pro něj dvě planety, které navíc tvoří vesmír. Ony se (zdá se) vzájemně vnímají, jako by jedna byla součástí druhé a naopak.
Tatínkova druhá kolej
Výhodná a nepříjemná zároveň, taková je v prvních týdnech moje role. Nepříjemná je možná silné slovo, možná ne.
Jsou chvíle, kdy otec jednoduše nestačí a kdyby zmizel, na vystrašených, hladových nebo bolavých pocitech novorozence by se mnoho nezměnilo. Stačí slovo maminky a malá princezna je šťastná. Nemluvě o mlékových dudometech, které mají opravdu magickou moc.
Výhodná druhá kolej znamená, že spousta pro muže i ženu komplikovaných činností s plenami, mastmi, nůžkami, kapkami a olejíčky je pro ženu mnohem přirozenější zvládnout, než pro muže. Je to pravděpodobně jen dočasná výhoda, ale aspoň člověk dostane čas se rozkoukat.
Dny neklidu
Přiznávám, že jsem se trochu těšil na nevyspalost, kterou už delší dobu pozoruji na různých otcích ve svém okolí. Důvodem jsou zvláštní stavy mysli, které si pamatuju z období, kdy jsem spal jen pár hodin denně. Jistě se mi toto moje přání vyplní, ale prozatím jsem si vždycky našel chvilku na doplnění spánkového dluhu. Jediné zvláštní stavy mysli jsem tedy zatím zažil při třídenní oslavě narození Sofie.
Příště preludium, aneb poznámky ze zapíjení dítěte