Její linie, dva propletené labutí krky. V očích vlnky, co po hladině rybníka těsně pod větvemi prohání vítr. Vlasy, trs blýskajících se šťastných okamžiků sepnutý jako ruce dvou, co se nesmí držet. Nosí jí snídaně do postele a konečně vstává s radostí. Hrají spolu na tichou poštu, malují si obrázky na záda a občas zavřou oči a letí myšlenkami až k tomu rybníku, co v něm přežila zimu jeho želva, na to pole, kde poprvé řídil traktor.
Jedou do města, kde chtěl řídit nukleární reakce, ale kvůli své tvořivosti bude jen řidičům jádra pomáhat usnadňovat práci.
Miluje ho, cítí s ním, snad vůbec poprvé, rodinou pohodu. Možná proto je tak nesvá, možná proto by mu občas některé své věty raději nikdy něrekla.
Oba vždycky chtěli najít někoho, s kým prožijí svůj Slezský sen.