Prstýnkové kudrliny
„Raději zůstaneme přáteli? Vážně? To jsi mu to řekla? No to je drsný.“, řekl a zíral na ni tak nějak vyjeveně. „No jo, to neřeš. Řídit teď budu já, ok?“, zdvihla na něho obočí, nasedla, chopila se řidítek a nastartovala. Pevně se jí držel a přemýšlel. Dělají vůbec dobře? Teď se sice cítí jako v ráji, ale jaké to bude za týden nebo za měsíc. Už teď tuší, že za rok bude všechno jinak. Mělo smysl nechat všechno ležet a prosekat se lidskými emocemi až sem, na dovolenou s Jorikou? Myšlenky se vlekly pomalu a než se stihl dostat k nějakým odpovědím, sjela Jorika na polní cestu a po pár stech metrech zastavila za lesem u rybníka. „Uděláme si piknik?“, zeptala se a rozpustila si prsténkově kudrnaté zrzavé vlasy. Sledoval, jak se pohupovaly asi v půlce jejích zad. Sedli si na deku a z epesního košíku si za pár připravili báječné pohoštění. „Uděláme si pohodlí, ne?“, mrkla na něj očima zelenějšíma než kapradí a podala z boční kabely dva polštářky. „Jsi úžasná. Neumím si představit jak jinak bych lépe mohl strávit tuhle chvilku.“, sálal svým obdivem. „No já bych ještě nějaké zlepšováky měla, ale nechala bych je na později, dneska nechci nikam spěchat.“, hrála si s jeho fantazií a položila se na bok vedle něho. Díval se jí do očí a pomalu zapomínal na všechny ty věci tam venku.
„Nebudeš se cítit dotčeně, když Tě zatahám za tu pentli kolem krku? Určitě se mi jí povede rozvázat a hned by nám tu bylo příjemněji, ne?“, zkoušel svůj neodolatelný ostrovtip. „Jak myslíš.“, usmála se na něj a sklonila hlavu tak, aby na pentličku na její šíji dosáhl. Chvilku si s provázkem hrál rukama, ale poslední trhnutí nechal na zubech. Když už byl tak blízko šíje, nedokázal se ovládnout a po pár vteřinách, kdy se do něj nosem vpíjela její vůně, se zuby začal dotýkat jejího krku. Chvilku se třásla se a prohýbala, ale pak ucukla. “Ne tak rychle, máme před sebou celý den a noc.“, pošeptala a do ruky si vzala obloženou housku a rajče, aby bylo jasné, že teď se bude jíst. Jasné to bylo možná jí, jediné, co bylo jasné jemu, že se to dneska stane a že neví, jak se má přimět k myšlení na cokoliv jiného. „Nevadilo by Ti, kdybych si vzala do pusy Tvůj prst? Chtěla bych si před večerem procvičit kroužení jazykem, víš?“, zrazovala ho jeho vlastní fantazie. Vzal si taky kus žvance a doufal, že se trochu uklidní, aby jí nezkazil plán na vydařený dlouhý a romantický den ve dvou.
Užíval si čechrání jejích vlasů, občas se nechal unést a zlehka ji škrábal a šimral na oušku, nebo krku. Lehli si nakonec jako dvě lžičky a společně snili. Snili o štěstí, o blahobytu, o míru, o cizích zemích a kdykoliv se pokusil do snů zatáhnout něco lechtivějšího, naoko strhla kormidlo konverzace stranou, ale přitulila se těsněji, nebo se prohnula, nebo bylo cítit, jak jí po zádech přeběhla mrazivá vlnka. „Jori? Víš, chtěl bych se Tě na něco zeptat.“, začal polehounku. „Ano koblížku?“, špitla horkým dechem. Kdybych Tě teď odvezl do horské chaty, uvařil dva hrnky čaje, zatopil v krbu a seděl před ním s Tebou na medvědí kůži, byla bys ochotná obléknout se jen do půjčeného vytahaného pánského svetru?“, nevydržel a pustil svou fantazii ústy ven. „Ano, ráda. Co by ale bylo dál?“, neodpustila si popichovací poznámku. „Asi bych důkladně zkoumal spodní okraj toho svetru a související části Tvého těla, přičemž bych jej postupně posunoval výš a výš, až by mi nezbylo, než Ti ho přetáhnout přes hlavu, abych Ti viděl do obličeje, mohl se se Tebou líbat a rukám dal úplnou volnost v hlazení jejich oblíbených kousků Tebe.“, vybásnil ze sebe a na chvilku od ní odtrhnul oči, aby se otočil na červánky za rybníkem. „Jsi blázen, ale krásnej a roztomilej.“, pohladila ho po ramenou a položila se na něj, zelené oči upřené do červánků.
„Víš, můj bratr Juan-Mario zemřel při dopravní nehodě a teprve tehdy jsem se dozvěděl, že jsem synem slepého harmonikáře z Evropy, který byl dobrým přítelem otce, který mě vychoval. Jorikoaunito! Miluji Tě a půjdeme spolu životem přes všechny řeky nenávisti, přes pohoří podlosti a nedáme si svou lásku vzít, ani kdyby nás smrt rozdělila.“, začal se vysmívat telenovelám, jak míval ve zvyku, když mu nějaká situace připadala příliš romantická. „Nedal by sis sklenku šampaňského?“, zeptala se a přinesla z rybníka jedno vychlazené. „Nebo snad raději pivko?“, a situace s rybníkem se opakovala. „Ťuknul bych si sektem a pak se vrátil k pivu, jestli Ti to nevadí.“, šeptal a poprvé se mu povedlo se při objímání dotknout jejích prsou a cítil, jak se cela prohnula a téměř neznatelně se jí podlomila kolena. „Ne, tím šampaňským si připijeme, zbytkem Tě poleju a až bude definitivně odstraněné z míst, kam se dostane můj jazyk, vykoupeme se v rybníce.“, dávala mu kapky jeho fantazie a nebyl si vůbec jistý, jestli to řekl nahlas. „Klubíčko moje, co jsem říkal naposledy, nějak jsem se v těch myšlenkách ztratil…“, požádal ji o pomoc. „Něco o omývání šampaňským a Tvém jazýčku na mém těle. Sobče, a můj jazyk si ani neškrtne, kdybys věděl, kde všude bych si do Tebe chtěla kousnout a kde všude bych se jen chtěla otřít tváří.
…
Probudila ho opilá žízeň a studený svlečený spánek. To nemůže být pravda. Zděsil se, ale děs nepomáhal. Zavřel oči, ale tma nepomáhala. Její vůni a vlastní vinu cítil stále silněji, nemluvě o tom, jaké obrazy z noci se mu vybavovaly před očima. On by to přeci neudělal, zdálo se mu to. Není z těch, kteří by zrazovali.
Otočila se na bok a v jejích očích se uviděl nahý. Nechtěl se vidět, nechtěl být nahý, nechtěl, aby se otáčela na bok. "Dáš si snídani?", zvedla k němu oči.
Plaval proti proudu a pomalu se rozpouštěl.
"Topinku se sýrem a šunkou?", zeptala se z kuchyně.
Křičel si do uší a neslyšel ani slovo.
"Jsi úžasný. Líbí se mi na Tobě tolik věcí, co je s Tebou? Chtěla bych s Tebou usínat častěji.", prohodila jakoby mimohodem u snídaně.
Svlékal se i oblékal, ale neviděl rozdíl.
"Spěcháš do práce, viď?", usmála se nevinně.
Hořel jako kniha a ještě si v sobě četl.
…
Krátká dovolená
Vyrazil z domova, oči pořád ještě zalepené únavou, hlavu ve stavu "… Starting …". Nebál se řízení auta, takhle už dojel do práce tisíckrát, tu cestu znal zpaměti. Jako obvykle. Zaparkoval v garáži, vyjel výtahem ke svému místu, usedl a zapnul počítač. Mezi desítkami emailů ho jeden překvapil. Přečetl si ho ten den ještě mnohokrát. Po několika letech mu přišlo vyznání lásky. Kdyby jen to, mail obsahoval i ledabylý návrh na změnu jeho zaběhlého způsobu života. Kurt nevěděl, jestli se mu to zdá, nebo jestli si z něj někdo dělá srandu. Měl zkušenosti s lidmi, co se mu vetřou do soukromí a pak ho odkopnou, nebo zneužijí získané informace proti němu. Jeho paranoia mu důrazně radila, ať email smaže. Jeho instinkt ale odpověděl, že na schůzku, kde se má dohodnout na podrobnostech, dorazí. Prozatím anonymní slečna naznačovala takové věci, že měl tušení, o koho se jedná, ale nechtěl tomu uvěřit. Odpoledne si snad po sté četl její email i svou odpověď v jakémsi posvátném transu. Za dva dny se s ní tedy sejde, o nic nejde.
Když dorazil domů, navečeřel se a probral s ženou obvyklé starosti a radosti. V úterý hrávali žolíky, ale dneska se ani jendomu nechtělo a tak si pustili film a šli si brzo lehnout. O spánku se mu celou noc jen zdálo. Těch tváří, které viděl před očima, těch rozhovorů, na které si vzpomněl. K ránu už ho fantazie vodila po těch nejdávnějších sexuálních zážitcích okořeněných lety idealizovanou romantikou a Kurt by klidně mohl říct, že včerejšího rána byl úplně nastartovaný. Připadal si jako omráčený. Žena si asi ničeho nevšimla, znala jeho rána a věděla, že to kolem jedenácté bude v pořádku. Jako obvykle se rozloučili a on vyrazil do práce. Cestou zavolal šéfovi, že si bere volno a šel se projít do parku. Snil, snil, snil. Seděl na desítkách laviček, měl dva dorty, tři zmrzliny a po letech si koupil cigarety a zapálil si. Sedl si do kavárny na okraji parku a objednal si k obědu lahev vína. Takhle už si dlouho nepochutnal.Z rozjímání nad objednáním druhé lahve ho vytrhl telefon.
"Prosím?", ohlásil se neurčitě do sluchátka (neznámým číslům nerad říkal své jméno).
"Ahoj Tiky, omlouvám se, jestli Tě ruším v práci.", promluvila na něj, jako by spolu naposledy mluvili včera večer.
Mlčel, krve by se v něm nedořezal. Nevěděl, jak dlouho mlčí.
"Jsi tam?", přerušila konečně jeho mrákoty.
"Ahoj, nerušíš. Co potřebuješ?", lapal po dechu.
"Chtěl by ses sejít už dneska? Nechci čekat až do čtvrtka.", řekla tónem, který mu podlomil kolena i svéprávnost. "Já nevím, měl jsem ještě …", vymýšlel rychle nějakou výmluvu.
"Přijedu si pro tebe, kam si řekneš. Neodmítej mě, prosím.", její slova ho tříštily na kusy. "Víš, snažil jsem se připravit, že Tě uvidím a díval se na nějaké staré fotky, ale tak jsem se při pohledu na ně roztřásl… Teď se třesu ještě víc, bereš mi půdu pod nohama. Proč mi to děláš? Rád bych Tě viděl, mluvil s Tebou a tak vůbec, ale vůbec se na to necítím.", najednou mu slova odsýpala jedno za druhém, dostával se do stavu, který si pamatoval, argumentoval, ale nechtěl argumentovat, odporoval, ale chtěl se podvolit.
"Beru půdu pod nohama? Mohl bys skončit dřív v práci, jsem dole na parkovišti.", pokračovala v nevídané ofenzivě. Znal ji, věděl, že tohle není její styl, nebo si to aspoň myslel, mívala ho ráda, ale prosby a dožadování pozornosti byly v jejich vztahu vždycky jeho partem. Co se s ní děje? Co Marie a co děti?
"Víš, nejsem v práci, vzal jsem si dnes dovolenou a jsem v kavárně u parku.", obrazil její útok, ale tušil že bitvu nevyhraje. "V té naší? A mohl by sis vzít dovolenou do konce týdne, ráda bych Tě teď měla chvilku pro sebe.", laskala jeho ego hlasem, kterému se léta učil odolávat. "Nejsem tak jednoduše k mání, víš. Mám rodinu, svůj život a tak…", ta věta samotná mu nějak neseděla, udivilo ho, s jakou nejistotou ji vyslovil.
"V tom parku u řeky, kousek od náměstí?", předstírala, jakoby jeho větu ani neslyšela. To uměla, věty, které nedokázal říct dostatečně přesvědčivě jednoduše nevnímala. Nebyla jako ostatní lidé, kterým mohl říkat, co chtěl. Aby ho vůbec poslouchala, musel říkat, co si myslí a to mu málokdy hrálo do karet.
"Ano. Vezmu si dovolenou, než sem přijedeš. Jaký máme plán?", už se ani nesnažil bránit.
"Dohodneme se cestou. Jsem tam za patnáct minut.", ukončila hovor, "Tak zatím pa."
"Pa.", rozloučil se. Na patnáct minut. Čtvrt hodiny.
Objednal další lahev vína i když věděl, že ona bude řídit a pít nebude. Začal se podvolovat myšlence, že s ní někam pojede. Nebyla to špatná představa, nechat celý život za sebou a začít znova v důvěrně známém období. Číšníkovi pro ni nechal krátký vzkaz, odešel s lahví do parku a vypnul telefon.