Ranní káva bez chuti, slazená zmatkem.
Obědy u stolu pro tři.
Bez hádek.
Bez zájmu.
Plyšové večery s čokoládou.
Bez vzrušení.
Nechává rozsvícené ticho v šestém patře.
Může si za to sama?!
Je jen dlouhou řadou blyštivých chyb na přitažlivé šňůrce?
Těch, co se dobře nosí.
Kulisou své osamělé scény?
Daroval jí léto plné něžných dnů, divokých i počestných.
Paříž se šlehačkou.
Pulsující léto.
Čokoládou dítě nenahradíš!
Ty dítě mít nikdy nebudeš.
Kde je Tvá vysněná laktační psychóza, separační úzkost, mateřská mánie?
Ohlušená hukotem už musíš slyšet stahy našich nádechů a výdechů.
Plyšovými náhubky neumlčíš nikoho.
Stačí malé škobrtnutí.
Konečně to pochop, sestřičko.
Šikovně otevřené okno, mokré lino.
Nepodaná ruka.
Dýcháš?
Úzkost nás spojuje se strachem a černou předtuchou.
A vinou.
Konec prázdnin, sestřičky moje.
Všechno se mi to jen zdálo.
Obejměte mě?
Fantazírovala jsem si sama proti sobě.
Zítra nebudu pro nikoho doma.
Jen já, moje sestřičky a nepodaná ruka.