Uklidňovací
Světlem zlacené piliny obepisovaly ve vzduchu mezi ostřím a zápražím úzkou parabolu. Některá si při dopadu jedním nebo dvěma odrazy hledala místo, jiná se sklouzla po jednom z hladkých břidlicových kamenů. Občas pilina zmizela ve stínu hliněných spár, které nikdy nestihly mezi dvěma dešti úplně vyschnout.
V dlani pravé ruky svíral děda rukojeť nože a špičatil osikové pruty na večerní opékání. Ze zabahněné plastové flašky nalevo od jeho štokrlete jich ještě pár trčelo. Připravené odkládal na ošuntělý zahradní stolek s třemi nožkami různých délek.
Za živým plotem se ozývalo plesání bosých nohou o mokré dlaždice, výskání a křik sousedovic dětí dovádějících na zahradě. Nad polem u lesa posedávalo na osamělé jabloni káně. Vítr rozmarně honil po obilí vlny a vlnky od lesa k chalupě, od chalupy k potoku a tak vůbec.
Zahradu sice od pole dělilo pár planěk, bouda dílny, malinové keře, angrešty a rybí, ale tak jako v ní teď osamoceně postávalo pár stébel ječmene, odhazovala zahrada na podzim na okraj pole trochu svého listí a občas třeba hrušku. Před soumrakem sahávaly stíny planěk až k osamělé jabloni vprostřed pole a stín hrušky téměř k lesu. Temný obrys chalupy nedosáhl ani k plotu.
Ve flašce zbýval poslední prut, káně kroužilo nad polem, piliny při dopadu nezřídka dopadaly jedna na druhou. Sekyra ve špalku u dílny, naštípané dříví připravené u ohniště, košík s chlebem, zeleninou, naloženým masem a buřty – to všechno čekalo, až se Mireček v houpací síti probudí a děda celou tu večerní parádu zahájí větou:
„Ták, je to v rychtiku, de se na věc.“
Q Q Q
Výprodej
příběh bez pomoci
a pomoc bez příběhu,
vprostřed zmrzlý noci,
rozprodávaj něhu.
Q Q Q
Lačný oči (Kamilovi)
v mrazu už nenosí sukně
jen hnusný slečny,
městem krouží nevybuchlý bomby,
jsou nebezpečný,
ty kruhy
jsou nebezpečný,
pěknejch slečen katakomby
jsou nebezpečný
cílená záměna deštníků
a naděje povstává,
na konci dlouhýho chodníku
lačný oči
u vchodovejch dveří
lačný oči
pach spálených šancí
kolem postele
a puma tiká
krouží blíž a blíž,
jsou nebezpečný
ty kruhy
je nebezpečná
naděje
Q Q Q
Svatební
Vytahaný triko,
pocintaná vesta,
kdysi leda ve snu
nevěsta.
A je to tu,
hledání starosty
na svatbu v lese
žene zvědavost –
co roďka snese?
Našetřené halíře
rozházené litry,
hromada peněz.
Hrdé dojaté slzy
a minulost mrzí.
To, čemu opravdu věříš,
je pravda.
Ani smrt Vás nerozdělí.
Q Q Q
Dopis na rozloučenou
Ne všechny dny jsou voňavé a křupavé, některé řeky mají na pohled čistou vodu, ale
viry a bakterie okem nespatříš.
Plameny umí polknout a strávit i volání o pomoc z dětského pokoje.
Vnímáni se občas zastaví a věci kolem se začnou třást téměř
neviditelnými malými vlnkami, jako by byly jen promítány na plátno, kterým
kdosi velmi jemně třese.
Poslední rozloučení mívá různé podoby a ne každé je definitivně
poslední. Rozum a cit nechtějí zůstat v opozici natrvalo. Stmíváním
vzpomínky nezmizí, jen se vlijí do představ a podvědomí, stanou se
úrodnou půdou pro křivdy. Jizvy, které uz podvědomí opustily, nebo do něj
teprve spadnou jako kaštany do kaluže v parku.
Matka se servanými závity sotva připevní šroub k jakékoli desce, možná
na něj bude navlečená, ale držet pevně nebude nikdy. Je zvláštní snad až
úžasné, kolik nábytku drží pohromadě jen díky servaným matkám.
Výlety do podvědomí nejsou zadarmo, člověk potkává zrcadla, za nimi
stoji často několik (možná mýtických) postav v jednom těle s různými
tvářemi. Výlety do podvědomí v sobě nesou tichou úpěnlivou prosbu.
Výlety do podvědomí se podnikají na nebezpečí všech, které má člověk
rád, a teprve potom na to svoje. Výlety do podvědomí jsou cesta krvavou
planinou, co na fotkách vypadala jako lány nádherných rudých květů, jsou to skoky
na beton, který shora připomínal vodu, jsou to kroky tichem, které
znělo jako hudba.
Q Q Q
Otcovská I. (Pateticky)
Paprsky přes listy stromů malují pohyblivé obrázky. Jako mraky, jeden je slečna v klobouku, druhý čarodějnice na koštěti, třetí kopec se strašidelným hradem. Ve vlasech, v oblečení, v dece, ve všem je vůně času pro dva, jen v bříšku to voní tou třetí, která se na nás teprv chystá.
Tělíčko se stává chrámem, oltářem, kouzelným proutkem a nebude to dlouho trvat než nás zázrakem omráčí definitivně. Už teď je všechno překryté tou magií, která okolo Tebe vytváří aureolu štěstí. Čas jakoby pomalinku stékal okolo pupíku, který už se chystá vyboulit. Mystérium v okamžicích, které vypadaly obyčejně, láska v nepoznané síle a sounáležitost, která strká harmonii nejlepších orchestrů do kapsy.
Polibky, ty nejněžnějsí polibky, a ta nejjemnejší pohlazení jsou najednou posvátné, blazeované, adorované něčím hluboko uvnitř, co si nenesu ani já, ani Ty, ani naše rodiny, ale co si nese lidstvo samo. Saháme rukama na kliku krajiny snů a brána se bez námahy samovolně otevírá.
Děkuju, děkuju Tobě i všemu, co nám pomohlo dojít až sem a těším se na další cestu, patníky, mostky, výmoly i odpočivadla, které se před nami připravují na naši slavnostní návstěvu.
P.
Q Q Q
Otcovská II.
Šťastný pád
Na laviččce v parku
sedí dědeček.
Nad ním
padají podél kmene stromu
dva nebo tři listy.
Šustí níž a níž.
Ten druh tichých slov,
co si šeptají dva lidé,
co spolu rádi mlčí.
Tři, určitě tři,
letí stejnou rychlostí,
jeden se možná připojil později,
ještě si ani nestačil zvyknout –
na volný pád.
Vrtí se vzduchem,
tak nějak neohrabaně,
krouží spirálou,
třepotavou, jásavou.
Teď. Teď,
ten posledníček.
zkřížil dráhy zkušenějších.
Všechny tři dlaně větví se dotkly,
přilnuly k sobě,
/vlhkem tajícího loňského sněhu/
propletly své prsty.
Q Q Q
Puntíkatá (Otcovská III.)
Puntík sem, puntík tam,
očima je spočítám,
puntík bílý, prádlo černé,
to je úbor pro nevěrné.
Sázka s časem? Nač ten spěch,
nevěrnice na zádech,
skrýš neschová stud a zradu,
ruka svírá vilnou bradu.
Kolem srdce pevné skruže,
doma žárlivého muže,
ne poprvé ne naposled
jsi na scestí pro pár vět.
Q Q Q
Když rájem, tak běžet
Chodím rád,
chodím dlouho,
chodím pro sebe i pro rodinu.
Chodím ráno, přes den i večer.
Chodím, chodím, chodím.
Podle chůze poznávám lidi na dálku.
Běhat ale chodím do ráje,
mám to dva bloky od baráku.
Stávám se tam špičkovým běžcem na paralympiádě,
keřem hořícím v hustém dešti.
Zkoušel jsem běhat i jinde,
ale je to k ničemu.
Stejně jako procházky rájem.
Q Q Q
Kolikrát v týdnu?
Pláčou dívky, křičí ženy,
/osamělá/
hrůza otevírá den,
deset piv a plno pěny,
další lok utopí sen.
Q Q Q
Málo
Málo světla,
v šeru kape
z křišťálových očí krev,
mezi prsty trčí ohořelý klacík.
Samosoudce,
večer u krbu
si odměřuje trest.
Osvobozená msta
stočená v lahvi.
Za kusy těla,
co si z něj lidé odnesli,
rozdával jizvy na památku.
Pomáhalo to.
Zbyla jen hromada páchnoucí minulosti.
Nechce se ho pustit.
Nechává ji klečet
v rohu
na hrachu.
Sdílí s ní
bolest kolen.
Možná ji má
vlastně
trochu
rád.
Q Q Q
Návaznosti
Pod haldou sněhu prkno,
pod prknem třísky a chlupy,
pod třískami a chlupy štěně,
vedle štěněte nehybný život.
Sníh roztaje, štěně zetlí,
a život se oklepe,
půjde dál.
Večer pojídá večer,
hostina teprve začíná.
Q Q Q