Likvidace
Leží jich tisíce na hromadách u popelnic, ve špinavých
zákoutích nekonečných sídlišť na okraji města. Byli na chvíli majestátní
dominantou pokoje, symbolem rodinné soudržnosti, solidarity, ozvěnou tradice. Zavražděné
malé stromky. Do jednoho zemřeli stejnou mučivě pomalou smrtí. Několik dní
jejich zhyzděné tělo pomalu sesychalo, až v něm nezbylo místo pro jejich
duše, které teď bloudí nad sídlištěm a dotváří ponurý předsilvestrovský spleen.
Likvidace II
„Dneska odstrojíme stromek, Ládínku.“, pronesl slavnostním
hlasem tatínek.
„Né, tati, né. Ještě jeden den.“, prosí malý kluk.
„Už týden to každý den odkládáme, ale napořád ho tu mít
nemůžeme. Neboj, příští vánoce budeme mít zase nový.“, uklidňuje Ládínka tatínek.
„A co bude s tímhle? Vždyť je ještě zelený, nezasadíme
ho na zahuadu? Pvíští Vánoce bychom si ho zase pvinesli dovnitv.“, šišlá dítě
jasné řešení.
„Víš, Ládínku, my stromeček rozřežeme a spálíme v krbu,
to je taková tradice.“, vysvětluje trpělivě otec.
„A puoč, vždyť je to škoda, ne? A co je to tuadice?“
„Je to stejné jako, když jsme ho šli vybrat. Stromky chodil
se mnou vybírat můj táta a s ním jeho táta – děda a s dědou jeho táta
a tak je to odjakživa. Stejné je to se odstrojováním a pálením stromku, víš?“,
vypráví tatínek.
„Teda ten puvní táta musel bejt ale hloupej, když to takhle
vymyslel, viď tati?“, odporuje naposledy synek, ale z výrazu tváře je
poznat, že dneska už se bránit nebude.