V bíle kápi tam u vás tančí bytost,
květiny před ní rozkvétaji,
prameny se otvírají
a za ní stvoly vadnou, voda se kazí.
nechává věci lidem a lidi věcem napospas,
tak to ma být,
nebeským denním klidem, láká do pekelné noci,
seká kouzelným proutkem, nezná lítost,
knihy zaklaply a šeptají,
a rány, boli; chřadnou nahé i nazí.
nebyla kdysi vírem,
z jejího nitra netáh mráz,
stačilo jednou zabít,
a hle,
netančí ráda lidem,
do srdcí šíří nemoci.