21. 12. 2007 – 23. 3. 2008 Městská knihovna
Autor koncepce výstavy a kurátor: Petr Vaňous
Asistent kurátora: Petr Malina
Open space, sektertářky, business komplexy, fotografie z dovolené, to
všechno je námětem uměleckých variací shromážděných děl. V jakési tajemné
souhře kontrastů nás umělci odvádí z našeho hektického života do jeho
karikovaných a veselých zákoutí, kde neexistuje čas. Leskem a bídou
jedenadvacátého století v celé jeho nahotě dokáží výtvarníci rozesmát,
rozplakat i přivést k zamyšlení, v této schopnosti autorů vidím
hlavní přínos výstavy.
Jsem tak trochu zavilý umělecký šovinista, kterého většina knih, nepsaných
mužskou rukou, nijak nezaujala. Resetting mě usvědčil (nebylo to první takové
usvědčení) z neoprávněného předsudku. Přímé i nepřímé odkazy
v obrazech, to je pro mě obraz Alice Nikittinové, Malíř (obr 1.).
Výjimečně uznávám, že některé ženy předčí i nejlepší muže a kvalita jejich děl
je (žel bohu) stejně kolísavá, jako u jejich kolegů opačného pohlaví. Gender
témata se v pojetí dnešních výtvarníků na výstavě Resetting odráží jako
děti v zrcadlové síni na Petříně.
1 – Alice Nikitinová: Malíř
(2006, kombinovaná technika)
Zajímavým lakmusovým papírkem výstav je pozorování výrazů odcházejících
návštěvníků. Blaženost, klid a příjemná nálada po pár dobrých vtipech, tak by
se daly popsat nálady lidí, kteří z výstavy odcházeli. I proto mohu všem
příznivcům takovýchto stavů výstavu (respektive díla autorů, poněvadž výstava
už se dávno nekoná) vřele doporučit.
Výstavou prolíná pocit, že člověk může málo změnit, ale každičký okamžik si
můžeme zapamatovat a schovat do škatulky pro nejnádhernější momenty. A dokonce i možnost vidět smysl i ve věcech,
se kterými se naše ego nechce smířit. V souboji s každodenní realitou
si každý hledáme svou cestu, ale některé věci jsou nám a věcem kolem nás
symptomaticky společné. Díla autorů se dotýkají těch našich vzpomínek a
stereotypů, které jsou nám všem společné a ať už v karikatuře, nebo téměř
dokumentární věcné malbě nám nastavují zrcadlo.
Na každém lidském úsilí se dají nalézt nedostatky a ani tato výstava není
výjimkou. Pokud bych měl upřímně popsat věci, které se z mého úhlu pohledu
nezdařily, určitě by to byla absence interaktivních a multimediálních
exponátů/objektů, absence přímé inspirace poetickým technickým pojmem
v názvu výstavy. Jistá kostrbatost využití prostoru galerie MKP expozici
do jisté míry svázala, stísnila.
Výstava mě přivedla k přemýšlení nad přístupem ke stereotypům,
k detailům, které mě obklopují a jejich malebnosti, poetice. Celkový dojem
vznikl citlivým výběrem jednotlivých střípků, které spojuje mezi řádky (nebo
lépe mezi tahy štětce) položená otázka po smyslu umění a roli umělce
v dnešní době.
Na závěr cituji poslední odstavec recenze Alexandry Dekanové, kulturní
redaktorky českého rozhlasu. A přidám pár osobních poznámek z výstavy.
„Jedním
ze stěžejních děl výstavy je Natěrač – Malíř Alice Nikitinové. Název se střídá.
Záleží jen na rozpoložení autorky, když si odpovídá na otázku: "Kdo je to
dneska malíř? Není to náhodou natěrač?" Tato nejistota prostupuje celou
výstavu, a tak nás vyzývá k zamyšlení nad zapeklitou otázkou. Takže zájemci
toužící přemýšlet o smyslu umění v dnešní době a o roli umělce mají do konce
března jedinečnou příležitost.“
Na výstavě jsem si udělal několik poznámek a zapsal některé
heslovité dojmy, o které bych se rád podělil:
Všednodennost očima třicátníků; roztrhané džíny jako
emancipované samostatné umělecké dílo; vtipné využití materiálů; těžká vnitřní
skepse a její příčiny a projevy bez obalu; velkoformátová plátna pokrytá
všedním kýčem.